NA ROZTRHÁNÍ: Zpátky do minulosti - porod našeho Matěje z pohledu otce

Po telefonu jsem se pokusil Lili uklidnit a po ukončení hovoru začal uklidňovat sebe. Nalil jsem si skleničku vína a lehl si na pohovku. Než jsem si šel lehnout, tak byly skleničky vína asi dvě, možná tři, ale tu čtvrtou jsem už určitě nedopil. :-) Prostě klasický večer.

Kolem desáté hodiny jsem už byl v posteli a rychle usínal. Pamatuji si, že v polospánku někde zdaleka slyším, jak přichází SMS. Nedokážu již přemoct spánek a usínám. Z poklidného snění mě budí telefon. A od této chvíle jsem byl jako v transu. Zvedám ho a Lili okamžitě řekla: „Rodíme! Hned přijeď!“ Ty tři slova mě rychle probraly. Ptám se: „Cože?“ Moje otázka zůstává nezodpovězená a Lili pokračuje: „Sbal mi věci a okamžitě přijeď.“ Následuje opět moje jednoduchá otázka: „Cože?“ Hovor je rychle ukončený, kouknu na budík 0:05, vyskočím z postele a běžím do koupelny. Cestou se zarazím a uvědomím si, že není čas ztrácet čas. Dračí dech přebiju žvejkou. Stojím u Matesovy skříně. Lili říkala, že je někde nějaká malá kupička, ale že to není rozhodně vše. Napadá mě rychlé řešení. Najdu ten největší kufr, co máme, a postupně tam shrnu snad vše, co najdu.

Jdu se obléct. Co si vezmu na sebe? Košili? Tak to asi ne. Včera na předporodním kurzu říkali, že nás čeká minimálně 10 hodin porodu, tak ať si vezmeme pohodlné oblečení. Stojím a čumím do skříně. Najednou mi dojde, že tam stojím už 10 minut. Tak dělej, řeknu si. Prostě si vezmi tričko. Ale jaké? Tohle šedé? To ne, na tom je vidět, že jsem zpocenej. Tak tohle a beru do ruky červené. Tak to taky ne, protože z toho mi leze pupík. Vyhrává černé tričko. No jo, co k tomu? Kalhoty asi ne, chtělo by to kraťasy. Bože, už odpoledne jsem je nemohl najít. Najdu je až ve špinavém prádle. Přivoním… Přebiju to voňavkou a beru je na sebe.

Skočím do auta a vyrážím. Cestou přemýšlím, jestli jsem všude zamknul, zhasnul a ustlal postel. Najednou mě napadne horší věc. Vzal jsem si vůbec trenky? Jako normálně s tím nemám problém, ale být u porodu 10 hodin na volnoběh? No, nevím. Sáhnu pod šortky a uklidním se. Jsou tam. Trenky.

Jedu opravdu rychle, když si uvědomím, že jsem vlastně pil. Vzpomenu si na jeden rozhovor s dopravním policistou, který říkal, že nejčastější výmluva řidičů pro rychlou jízdu je, že jedou za manželkou do porodnice. Ale já opravdu jedu! Asi mi ale nebudou věřit, když na ně dýchnu. Rychle vymýšlím nějakou výmluvu, když v tom si vzpomenu, co jsem zapomněl. Vždyť já jsem si nevzal svačinu!!! Na kurzu jsme dostali seznam, co máme mít do porodnice, a pro tatínka tam byla jediná věc. SVAČINA! No, a já jí nemám. Co budu dělat?

Ty jo, já jsem už u nemocnice. Dobře já. Snad nebyl nikde radar. Bylo by to o papíry. Beru kufr a běžím do nemocnice k výtahu. Přijede starej komunistickej výtah. Nastupuji a mačkám 6. patro. Byl bych tam rychleji pěšky, si v duchu říkám. Zvoním na zvonek porodnice a představuji se. Doufám, že mě pustí dovnitř. Je totiž zákaz návštěv. Zazvoní bzučák a já vcházím dovnitř. Naproti mi jde sestřička a ptá se: "Kde jste? Už na vás čekáme." No, kde asi, vybíral jsem si tričko, ne? Kufr si dejte támhle do rohu a běžte na konec chodby, pokračuje sestra. Vcházím do takového přítmí. Z místnosti po levé straně vychází nějaký nemocniční zřízenec a bere mě s sebou. Vcházíme do nějaké šatny. Svlékněte se do spodního prádla a dejte si věci na židli, povídá. Vyvalím oči a opět řeknu jen: „Cože?“ Tohle si vezměte na sebe, a podává mi modré jednorázové oblečení, roušku a síťku na hlavu. Jak to, honí se mi hlavou. Co moje tričko? Nechápu, ale beru si to na sebe. To mi nikdo neuvěří a dělám si rychlé selfie.

Pojďte za mnou, a tady si sedněte. Sedám si v rohu chodby na židli a čekám. Napadá mě, že jsme tady při prohlídce pokojů a porodních sálů nebyli. A nebyli jsme jen na operačních sálech. Najednou uslyším pláč dítěte. Ani se nad tím nepozastavím, jsem přece na porodnici a tady děti brečí.

Najednou se vedle mě otevřou dveře a slyším: „Pojďte dovnitř!“ Rozhlédnu se, jestli vedle mě ještě někdo není. To je asi na mě. Jdu dovnitř. Na to, co jsem jako první uviděl, nadosmrti nezapomenu. Doktor s rukama od krve nese v dlaních cosi maličkého. Bože, vždyť to je můj syn!  Byl akorát do dvou dlaní, prcek náš malej. Pokládá Matěje na podložku a dělá první vyšetření. V tu chvíli nevím, jestli se to smí, ale přijdu za ním a ptám se: „Je zdravej?" Doktor se na mě koukne a říká, že ano, jen si chvilku poleží v inkubátoru. Zaplať pánbůh!

Otočím se k operačnímu stolu a tam vidím velkou zelenou plentu a z ní kouká hlava Lili. Vedle ní sedí sestřička a drží jí za ruku. Zvedá se a ukazuje mi, ať si sednu. Ptám se Lili, co se stalo. „Kde jsi?“ odpoví Lili. Napadá mě jediné slovo: Tričko. Lili mi něco povídá, ale já koukám jen na plentu.

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde.

„Nekoukej tam,“ slyším. Ale to je jako když malému dítěti řeknete, ať neolizuje to zábradlí. Copak dítě udělá? No, olízne ho. Tak i mně to nedá a nahlédnu za plentu. Další věc, kterou nikdy nezapomenu. Moje žena má v břiše díru jako kráter a nějakej cizí chlap se v ní hrabe jako v neckách. Máme všechno? Zeptá se sestřiček. Jak jako máme všechno? To jako jestli tam dal zpátky vše? Nebo jestli tam něco nezapomněl? Mám chuť ho vyzvat na souboj. „Brouku, nekoukej tam,“ říká mi znovu Lili.

Začnu se tedy rozhlížet vedle sebe. Vidím spoustu lidí a každý něco dělá. Bylo jich tam celkem devět. Všude samej přístroj a budík. Všechno se hýbe nebo vydává nějaký zvuk. Nevím, co mě to napadlo, ale nahlas řeknu: „Tady je to jako v Ordinaci v růžové zahradě.“ Co se dělo potom, bych raději naopak zapomněl. Čas jako by se zastavil a všichni na mě valili oči. Zachránila to jedna sestra, která řekla, že tady to opravu není jako v ordinaci. Od té doby sedím jak přikovanej k židli a snažím se bavit svou ženu. Následoval převoz na JIP, ale to už je nepodstatné.

Když na náš první porod vzpomínám zpětně, tak to vlastně nebylo tak strašné. Byl to úžasný zážitek. Nikdy na něj nezapomenu.