Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Jihlavská Drbna

NA ROZTRHÁNÍ: Pepina a její piňďour

středa, 18. května 2016, 18:16

Sobota 23. dubna: Dnes je velký den D. Náš malý milovaný Maťour bude poprvé spát mimo domov u babičky s dědou. My se Zbyňďou jedeme na finále pátého ročníku Souboje nevěst do Prahy. Když byl třetí ročník, tak jsem byla v superfinále, a tak jsme byli pozváni. Od rána se připravujeme. Maťulu balím do kufru, kdo ví, co všechno bude potřebovat, a my dva ladíme outfit, abychom se aspoň trošku sladili. Nebo spíš, abych já se do něčeho vlezla a Zbyňďa mi byl aspoň trošku barevně oporou. Ale nebylo to zas tak náročné, já měla hodně omezený výběr, ale díky bohu, že mám aspoň jedny koktejlky natahovací. :-)

Jsou tři odpoledne a my frčíme směr Praha. Matýskovi je úplně jedno, že jeho milovaní rodiče odjíždí, a tak mírně nervózní vyrážíme.

Sotva jsme dojeli do Prahy, tak už jsem věděla, že opravdu bydlím na vesnici správně a že přeplněné město už není můj šálek kávy. Než jsme došli do hotelu, kde se akce konala, tak jsem byla úplně otrávená. Ale sotva jsme vstoupili do vstupní haly, tak jsme se zase uvolnili a zasmáli. Můj mozek je asi zaplavený těhotenskými hormony, a to tak, že jsem všechno popletla. Nejenom, že jsem si spletla hodinu začátku, takže jsme na místě byli o dvě hodiny dříve, ale zároveň jsem si nepřečetla, jaký je dress code, a až na místě jsme zjistili, že jsme měli přijit v dlouhých večerních a že koktejlky opravdu nejsou dobrá volba. Manžel se mi z plna hrdla zasmál, že jeho tam pustí, a mně ne, a tak jsem ho uklidnila, že až se vysvleče z kabátu a pořadatelé zjistí, že nemá oblek, ale jen košili s motýlkem a s kšandami, tak ho taky nepustí a budou si ho plést s číšníkem, hihi.

Takže, co teď? Máme dvě hodiny, vyrazíme na sebe něco koupit? Nééé, dáme víno a budeme vyčkávat, v čem budou chodit lidi, a třeba se tam nějak propašujeme. No, po hodině a půl, kdy naše nervozita vyšplhala už hodně vysoko, jsme se uklidnili. Přišla rodinka hodně podobná Adamovi Mišíkovi. Všichni její členové měli květinkové kecky, rifle a havajské košile. Takže, paráda, když půjdeme za těmito, tak nás pustí a pořádně si večer užijeme. Nakonec nás tam byla v koktejlkách skoro polovina. Takže zase takové faux pas vesničani z Vysočiny neudělali. :-)

Čtvrtek 28. dubna: Dnes nás čeká druhý velký ultrazvuk a kontrola ve 20. týdnu těhotenství. Je to neuvěřitelné, ale už jsem v polovině. A jak s oblibou říkám - ta lepší půlka je za mnou. Teď už budu jen nabírat, začnou mě bolet kyčle, nebudu moct spát a kdo ví, co ještě. Ale jinak je těhotenství krásná věc. Věřte mi. Minule to tak bylo taky. Už jsem se těšila až porodím, a když jsem porodila, tak už jsem zase chtěla mít bříško. :-)

Nervózně vcházím do ordinace a nejprve s panem doktorem zodpovídáme standardní dotazy ohledně toho, zda cítím pohyby, jak se mám, jestli jsou nějaké komplikace a tak. Má jediná komplikace je ta, že nevíme pohlaví dítěte, a už mi nikdo nevěří, že to fakt nevíme, a tak do doktora hučím, že dneska to pohlaví fakt musíme zjistit, že bez něj se nemám vracet domů.

Můj doktor je taky pěkné zlobidlo a nechává mě napínat. Nejprve si prý projdeme základní kontrolu a pak se podíváme na pohlaví. Vidím, jak mu při tom cuká koutek. No, každopádně, naše Pepina má dvě ručičky, dvě nožičky, jednu hlavičku s očima, nosem a pusinkou (v obličeji se hodně podobá na Matýska - na ultrazvuku to jde „hodně“ vidět). A taky jí bije srdíčko, bříško má hezky kulaté a vnitřní orgány tam také nějaké jsou.

A už je čas a přecházíme k pohlaví. Nechápu, co Pepina do té doby dělala, ale teď jsem najeli a hned to bylo jasné, nohy byly rozčapené a tam na nás koukal piňďour… Pak jsme zjistili, že je to pupeční šňůra, tak jsem zkoumali dál a najednou tam byla pipina. Ale jako fakt hustě velká pipina. JUPÍ! „Tak ona to vážně bude Pepina,“ zavýskla jsem radostí a s blaženým úsměvem jsem hned doktora ujišťovala, že tentokrát jsem opravdu neměla páru o tom, zda se nám ta Pepina vydaří, bo jsem zrovna měla plánovací prázdniny.

Můj blažený úsměv ale doktor velmi rychle zmařil. Prý jeho ultrazvuk není moc výkonný a zrovna dnes je rozladěný a spravit ho přijdou až odpoledne, a tak se mám objednat na kontrolní vyšetření do Brna na specializované pracoviště. „A mám se bát? Když jsem byla naposledy těhotná, tak jsem nikam nemusela!“ děsím se. „Ne, nebojte se, bohužel máte štěstí a přišla jste zrovna v době, kdy naše technika selhala, a já si chci být jistý, že je vše v pořádku,“ uklidňuje mě můj gyndař. Dostávám žádanku a hned si volám do Brna. Volno mají zítra v 17:30. „No super, tak to aspoň spojím s nákupy a zajdu si do Vaňkovky ulovit nějaké hezké kousky a na kávičku a zákusek,“ pomyslím si. Na všem musíme přeci hledat něco pozitivního. :-)

Sotva vyjdu z ordinace, tak hned rozesílám SMS blízké rodině o tom, že je vše v pořádku, že miminko má 394 gramů, že se má čile k světu a hlavně, že už víme, jaké má pohlaví. Ještě jsem ani nedošla do auta a už mě všichni bombardují s velmi podobnou otázkou, zda to tedy ta Pepina bude, a nebo ne. „Neřeknu, ne a ne a ne. Ještě chvíli je přeci musím napínat.“

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

Pátek 29. dubna: Je 13:30 a já odevzdávám naše sluníčko Zbyňďourovi a odjíždím na kontrolní UTZ do Brna s vidinou velkého zákusku, slaďoučké kávičky a malinkého nakupování před kontrolou. „Ve Vaňkovce můžu být tak kolem 15:00, a to je do pěti spousta času,“ raduju se. Bohužel, né na dlouho. Zrovna tento pátek je ten, kdy nejmenovaná stavební firma dostala velmi tučnou pokutu za to, že neuvolnila dálniční pruhy, a tak kolona narostla na 10 kilometrů a čekací doba je až dvě hodiny. Ve všech rádiích nabádají řidiče k objížďce přes Velkou Bíteš, a tak se i já vydávám touto cestou. Bohužel objízdné trasy jsou také ucpané a asi po pěti minutách, co jsem sjela z dálnice, už stojím taky. Volám domů, co mám dělat. Podle map je prý kolona na objízdných trasách ještě větší než na dálnici a je lepší se vrátit. Ale jak? No nijak, holt to musím vydržet. Jsou tři hodiny, a já stále nejsem ani ve Velké Bíteši. Tak volám domů znovu, ať mi zkusí najít jinou objízdnou trasu. Žádná není, prý to musím vydržet.

Kolona se hnula a já se konečně vydávám zpět na dálnici. Problém ale je v tom, že jsem odbočila blbě, a místo na dálnici jedu směr Tišnov. Já, znalá zeměpisu, jsem si toho všimla až tehdy, kdy jsem stála v další koloně kvůli pracím na silnici a opět jsem volala domů. Ještě, že jsem si pamatovala poslední vesnici, kterou jsem projížděla, a díky tomu mě Zbyňďa se záchvatem smíchu uklidnil, že se nemám ničeho bát, že kolona je na 10 minut, ale že se nemám leknout toho, že se objevím v Tišnově a ne, v Brně. No, chápete to? A to nejsem blondýna. Kdo ví, kde bych jinak byla. :-)

Každopádně po projetí Tišnovem a další kolonou v Kuřimi začínám porušovat všechna pravidla o rychlostech a v 16:45 míjím značku Brno. Díky bohu, že jsem v Brně pár let žila, a tak přesně vím, kam mám jet, a hlavně, kde v tamní části, kde nejsou parkovací domy, můžu zaparkovat a nějaké místo najdu.

Je 17:20 a já vystupuju z auta. Jsem zpocená až na zadku, ale stihla jsem to. Akorát tu kávičku, zákusek a nákupy jsem nějak nestihla. :( 

Kontrola proběhla velmi rychle a bylo vše v pořádku, dokonce pan doktor zkontroloval i srdíčko, a tak před oficiální kontrolou u kardiologa víme, že Pepina je zdravé miminko. Ještě než odejdu z ordinace, tak mi nabízí fotku z ultrazvuku, a tak neváhám a kývám, že ano, že o ni mám zájem. Od doktora už jsem dlouho žádnou nedostala, tak ať manžel ví, jak jeho dcera vypadá.

„Padesát korun,“ povídá s úsměvem sestřička. Nenápadně zalapám po dechu, vyplácnu pajsku a odcházím. Od doktora dostanu vždycky aspoň pět fotek, a zadarmo, a tady mám jednu a ještě za těžký prachy.

Holt, jiný kraj, jiný mrav! :-)  

Napsal(a) Lili

© 2011 - 2017 TRIMA CB, s. r. o

Zavřít reklamu

Reklamní sdělení